Pribeh brandu
Tvořme spolu

Virtuální smažky

Pokaždé, když jedeme s rodinou na dovolenou, přemýšlíme, jak zabavit našeho hošíka. Sourozence z mé strany nemá, kamarádi mají většinou jiný program, a tak nezbývá nic jiného, než vymyslet zajímavý program. Aby nebyla nuda, protože Sebi je typicky akční kluk. Nesnáší nicnedělání a chvíle, kdy neví “co by”, vyplňuje čučením na YouTube a hrami na mobilu. My, dospělí, proto víme, že si musíme najít čas na sport (různorodý), hry i dobrodružné výlety do přírody. Chceme si vždy společný čas užít a mít na co vzpomínat.

Nemyslím si, že jsme v tomhle přístupu jiní než ostatní rodiny a rodiče jiných dětí. Chceme Sebíka zdravě rozvíjet, aby byl tvůrčí, měl aktivní přístup k životu i pestré zájmy. Někdy mi však přijde, že vedu tvrdý boj s dalšími rodiči, kteří sice ona vzletná přání směrem ke svým dětem také mají, leč na něco podstatného na své výchovné cestě zapomínají. Na zásady. Na pravidla. Na nutnost děti omezovat, když dělají něco, čím si neprospívají.

Právě jako tak letos, když jsme dorazili do Tatralandie na Slovensku. Hned na recepci jsme nestačili koukat. Křesla okolo zdejšího baru byla plná přibližně stejně starých kluků, jako je Sebastian, kteří tupě zírali na mobily, iPady a jiná zařízení, bez povšimnutí, co se kolem nich děje. Sebi se zaradoval: Jupí, budoucí kámoši! Jeho nadšení jsem zkrotila slovy: “Vidíš je? Jsou na dovolené a ani se tu neumějí zabavit. Ti musejí být nudní. Úplné virtuální smažky. Nic jiného neumí.” A šli jsme se do chatky vybalit. Po hodině jsme se vydali na tobogány a vodní program. A hádejte, na koho jsme cestou narazili! Ano, na ty samé kluky, zkroucené trochu víc na křesílcích u recepce, stále přiblble čučící do mobilů a dalších chytrých “hraček”.

Ve vodě jsme je ani jednou během čtyř hodin nepotkali, večerní program strávili přibití na svých místech. Večeři asi přijímali taky virtuálně, stejně jako spolu nejspíš celou dobu online komunikovali.

Nemám nic proti moderním technologiím. Baví, usnadňují nám život, pomáhají…  Mají však také mnohá úskalí. Jsou tak vtipné a zábavné, že nás sobě navzájem odcizují, odřezávají od světa “tam venku” a zplošťují naše prožívání. Těch kluků mi bylo líto. Večer místo animačního programu s diskotékou k nim přibyly smažky další. I se svými rodiči, kteří na svou výchovnou roli asi tak nějak rezignovali. Jediný tatínek u vedlejšího stolku měl aspoň snahu svou pětičlennou rodinu stmelit pořízením fotografií. Stejně ho pak ale převálcovaly mobily dětí, které postupně z kapes dvě holky a jejich starší brácha vytáhli. Sebi mezitím tančil vedle s jinými dětmi na Imagine Dragons s Creeprem namalovaným na obličeji.

Probůh lidi, buďme normální. Rozvoji dětí pomohou další děti. Ne mobily, virtuální kámoši a online hry. Pojďme jim vrátit zpátky jejich dětství. Aby z nich pak nevyrostli jen tupě (pasivně) žijící jedinci.

P.S.: Sebi mobil také má. Ale od – do. Ne jindy.