Pribeh brandu
Tvořme spolu

Tihle dva by se měli znát!

Tohle se mi stává čím dál v životě častěji a nikdy jsem si na to nepřipadala dostatečně připravená. Totiž… Aniž bych si o lidech cokoli musela zjišťovat, googlit, nebo se dlouze vyptávat, vnímám, kdo by koho měl znát. Kdo jaký je. I v čem spočívá vnitřní shoda dvou lidí, co se zatím neznaj´. Těžko říct, kde se to ve mně bere… Nebo na základě čeho můžu takhle druhé posuzovat… A ani nevím, jak tenhle dar pojmenovat. Ale díky tomu umím lidi dobře propojovat. 

Náhody? Možná… Ovšem tahle příhoda o tom nevypovídá.

 

Kód duše

Je sobota. Míříme se Sebim do čajovny, kde zrovna výjimečně vypomáhá čajmen Šimon. Přináší nám k boxíku objednaný čaj a já si všímám na jeho paži krásného tetování. Je tak pěkně a jemně udělané, že mi to nedá se nezeptat, odkud ho má. Chvíli si povídáme a Šimon dodá, že jej fascinuje severská mytologie. Odtud i motiv na paži… Na okraj, nevypadá vůbec jako typický čajmen. Před námi dřepí moderní muž, vyrýsované svaly, značkové tričko, vyholená hlava. Přesto mi hlavou bleskne: Je úplně stejný jako Jana. Čistá duše, nemateriálně založená, vzletná, hluboká. Ona typická ezo-eko žena. Vizuálně úplně rozdílná. Rozevlátá… Na základě toho, co mi stihl říct, jsem jej už ze zvyku lidi propojovat pozvala na bubny do čajovny v Porubě. Dodávám, že hodiny tam vede Jana a že je to prima. Šimon se jen zeptá: “Jana? Tu znám. Má ode mne prsten, stejný jako mám na ruce já. A tenhle motiv tetování (jeden z detailů na paži) si nechala taky udělat.” Už jsem ani nebyla překvapená… Prostě dvě duše, co mají stejnou energii, a proto by se měly znát. Napsala jsem Janči: “Hádej, koho jsem právě na Sýkoráku potkala?” A nemusela jsem nic víc než “S” (ani dokonce Š na počátku jména) napovídat. “Hele a víš, že je to energicky tvoje druhá polovina?” Jana se hned začala přít… Je to fajn kamarád… Ale ta stejnost, na tu už je prý zvyklá. Už o tom slyšela. Tak jsem tohle téma pustila… Jenže právě prožitá zkušenost mnou dlouho rezonovala. S tím, čeho si čím dál víc všímám. Jaké vztahy na Zemi máme a jaké budou mít potenciál zde i v budoucnu přetrvat.

 

Jako dvojčata

Dřív pro to, aby někdo s někým mohl být, stačily podobné zájmy, sdílené koníčky (neboli racionální důvody), nebo zkrátka to, že se nám někdo pro něco líbil, a tím nás přitahoval. Jenže tyhle oba parametry vztahů postupně vždy ostře prověří čas. Nemají tu správnou odolnost pro to mu účinně odolat. Naopak. V budoucnu, a nebude to tak dlouho trvat, spolu budou chtít být jen lidé, kteří mají stejný kód duše a vzájemné sprirituální téma. Díky tomu pak mezi nimi vzplane vášeň, která bude sílit a ne ubývat, najdou totožné hodnoty a cíle i nepřetržitý důvod spolu být i zůstat.

Proč si to myslím? Protože čím dál víc lidí se napojuje na sebe, svou pravdu, svůj (mnohdy upozaděný) hlas duše. Takže tuhle vnitřní podobu budou umět sami snadno vnímat. Pozvolna zkrátka končí doba vnější shody ve vztazích, která byla povrchní a pomíjivá. Je to jen dobře, protože nic víc pro osobní pohodu, než je pocit sounáležitosti, není v životě potřeba.