Pribeh brandu
Tvořme spolu

Já. Já. Já.

Naše společnost je společností materiální. Hrozně ráda něco hmatá. A děsně ráda na něco sahá. Což by nijak nevadilo, kdybychom nechtěli vše, čeho se dotkneme, vlastnit. A kdyby tohle vlastnění nesouviselo s chtěním a lpěním. A to zase potom zpětně s námi. Být, či nebýt by zkrátka nebyla dnešní nejsložitěji zodpověditelná otázka. Zněla by jinak. Kdo jsem? Já jsem. Jsem. Já jsem já. Ale co že to jsem? A kdo je vlastně ten, co se ptá? A sakra, co je to vlastně i ono já? Nejen Shakespeara by z toho rozbolela hlava.  

Jako malé děti jsme se naučili se identifikovat podle jména. Jsem, coby původní význam prostého bytí, dostalo pojetí jednoho a posléze i druhého slova. Tato slova, aby nebyla bezvýznamná, bylo potřeba opříst nějakými vlastnostmi. Aby jsem mělo své hranice, kam může a kde ho ostatní chtějí vnímat. Hodná Hanička. Pěkný chlapeček. Malý šikula. Která máma to nezná… Z prostého Jsem se začal vyvíjet Někdo. Naše osobnost. I přisouzená povaha. Já začalo získávat svůj tvar. A my jsme byli přirozeně zvědaví. Začali jsme zkoušet, kde naše hranice končí. Co když udělám toto, jsem to ještě já?

Jak se ztrácí svoboda?

Zpočátku bylo naše dělání podpořeno naprostou svobodou. Možností být a dělat cokoli, co nás napadlo. Mohli jsme tvořit. Zkoušet. Objevovat. Zažívali jsme radost z dělání a ze zkušeností, které bylo potřeba získat. Ovšem naše svoboda postupně narážela tam, kde jsme se chtěli spojit s druhými lidmi. A tak jsme začali sami sebe odvozovat. “Martínek si pěkně staví,” říká nám maminka. “Hana hezky zpívá,” pochválí nás učitelka. “No vidíš to, jak jsi to krásně namaloval,” volá děda. “Ty sis krásně uklidila!” A tak donekonečna. Já se pak začalo propojovat s činnostmi, které dělá. Co umí, co ne, v čem se setkává s pocitem naplnění a kde zkušenosti bolí nepochopením, hodnocením a nepřijetím. Kde chceme být a kde naopak není radno si zahrávat. A hra na role tak začala. Sami sebe jsme naučili spojovat s jednotlivými kostýmy, začali jsme potřebovat jednotlivé propriety (bez nich by naše postava vlastně ani nebyla!), i začali chtít spoluurčovat scénář dalších herců, se kterými se ve hře zvané život chceme, nebo musíme potkávat. A s touhle potřebou být někým skončila i naše svoboda.

… A jak ji znovu získat?

Začali jsme trvat na všem, co je naše role. S čím se sžívá, ztělesňuje. A čím chce oplývat. Naplnil nás pocit různě se rozpínající moci, prázdného prostoru, který vyplňujeme blbostmi. Nepotřebnostmi. Zbytečnostmi. Věcmi, které nemají jak nám cokoli ze sebe dát. Čím víc toho chceme pojmout, tím víc se začínáme něčím stávat. Ztrácíme pak sebe sama. Bez… bych to ani nebyl-a já! Chce se nám křičet. A tak lpíme, což je ta největší slabost, která svazuje každého člověka. Protože všechno, co není naše opravdovost a přirozenost, nemůže nikdy být ani naše přidaná hodnota. Jsem je ve své podstatě výraz prostého bytí a Já nemusí být žádná konkrétní postava. A v tomhle pochopení se ztrácí Já a znovu začíná naše skutečná svoboda.