Fyzika lásky

S kamarádkami vedeme často diskuze. Takové ty typicky ženské, vztahové. Víte, málokdo má vztah, ve kterém vše jde. Který je naplňující. Většina z nás je má tak na procent osmdesát i méně. Máme vztahy plné ústupků, vzájemné ne/tolerance a smiřování se s tím, co na tom druhém nemusíme. Vedeme životy plné kompromisů, které plodí hádky. Hádáme se. Hádáme se pak pořád dokola, nekonečně. Zažíváme pak situace, kdy se vůči sobě navzájem kompromitujeme. Napříč celým světem zoufale (a mnohdy též marně) hledáme své spřízněné duše. Kde však chybí pro druhého vášeň, tam rozum zdaleka nepomůže. Ani nemůže. Logicky tam chybí důvod spolu být. Růst a sílit. Natož pak něco smysluplného a hodnotného vytvořit. A nejlépe i vybudovat. Společně. 

Lidí je na světě dostatek, nebo ne?

Je to tak, vážení! Netřeba se obávat, že by někdo musel zůstat lichý, opuštěný, nemilovaný… Sám.  Na ocet. Vztahy nemusíme mít z blbých důvodů. Milé babičky, maminky, tety, tohle poznání vás nejspíš šokuje…: „Být single není důvod pro vztah.“ Fakticky. Ne. Zkrátka ne. Vůbec. To, co jsme nutně slyšely v 15 letech (…„už máš nějakého chlapce?“), nás nemusí nutit a tlačit do vztahů, když už jsme dospělé. Být s někým bychom měli čistě proto, že s ním být chceme.

Začínat vztahy z racionálních důvodů, bez lásky, se nutně míjí s touženým výsledkem. V životě je mnoho situací, kdy musíme hrábnout do rozumu. Když však toho druhého nemáme zarytého pod kůží dostatečně hluboce neboli nám na něm nezáleží zas až tak dalece, pak to tyhle vypjaté životní situace ukáží a to tak, že bleskově, bolestně. Nechceme pak už spolu být déle. Protože se UŽ vlastně ani nemilujeme. 

Sex a jakou roli hraje

Dobrým ukazatelem kvality našich vztahů přitom není nic jiného než to, jak nám klape sex. Jak si rozumíme v posteli. Zda nám ten druhý vyhovuje, nebo nevyhovuje. Sex není nic vulgárního, alespoň neměl by být takto viděn. Je o našich pocitech a síle nevědomí, ze kterého se k nám dere na povrch i to, co před sebou zametáme umně pod koberec. Co vidět z různých důvodů nechceme. Co se bojíme otevřeně přiznat a říct i jen sami sobě. Ukáže, nakolik spolu umíme mluvit, sdílet se… Vnímat se… Cítit se… Aleš Kalina, známý český vztahový kouč, tomuto barometru přisuzuje takovou roli, že říká: „Když dlouhodobě klesne náš pocit z prožitků s partnerem při sexu pod 7,5 bodů z 10, vztah je u konce.”  End of story. Dead. Co by řekl o vztazích, kde ti dva spolu radši vůbec dlohodobě nespí? Zvolal by: „Spolubydlící!“ Nebo poněkud s větším ohledem: „Přátelé!“ 

Jsme konzumní? Ano – jsme!

Svých mužských přátel se tu a tam ráda provokativně a trochu i zvědavě ptám: „Oslovíš sám sebevědomě na ulici holku/ženu, která tě zaujme?“ Koukají na mě dost nechápavě. Vždy jim musím upřesnit, že ne všechny lidi vidíme, některé míjíme, aniž si jich všimneme. O kráse to přitom není. Jen vůči některým lidem jsme takříkajíc slepí. Proto je vidět ani nemůžeme. Jiné naopak neumíme po setkání pustit z hlavy a pořád se k nim uvnitř své mysli vracíme. Mnohdy i opakovaně. Tak, holky, prý ne. Bojí se… U žen o významu přitažlivosti v době nadužívání hormonální antikoncepce s taktem pomlčím. Už nepoznáme, zda nám muž pěkně voní. Zda se ho chceme dotýkat. Ideálně ustavičně, nejen když se osprchuje. Být s ním. Mít s ním děti. Zesatárnout s ním a společně klidně i zešedivět. 

Ruku v ruce

Ve vztazích jsme jako zakletí. Myslíme si, že vztahy lze správně vytvářet racionálně. Podle rozumových kategorií. To by však znamenalo, že jsme navzájem zaměnitelní. Že jednoho člověka vystřídá prostě člověk jiný, pouze s jiným obličejem. S podobnými parametry. Věkem. Mírami. Osobnostním profilem. Ach, jak se pleteme! Celek je víc než souhrn částí. Proto se to k sobě vztahujeme mylně. V naplňujících vztazích má jeden ze začátku pocit, že ztrácí půdu pod nohama. Cítí  dotek motýlích křídel v břiše. Ví, že se do toho druhého tak trochu zbláznil a že sám sebe riskuje. Ano. Kdo si nechce stěžovat, že se musí s někým učit žít, měl by si přát o něco lépe. Přát si mít vedle sebe někoho, s kým se jeho duše jednoduše protne. Nejen někoho, s kým umí vyjít. 

Každý máme na tomhle světě někde někoho, kdo pro nás ucítí vášeň. Kdo nás bude milovat tak, jak si být milováni přejeme. Jen ho chtít hledat a pak samozřejmě přirozeně najít. A hlavně: Nebát se počkat si na něj… Tlak netlak. Věk nevěk.