Cesta motýla

Žádná bolest není špatná. Zvykli jsme si ji však takto posuzovat. Ano, nikdy není příjemná, ale… Když něco bolí, tak se to hojí, nebo roste, říkával mi v dětství můj táta. Vůbec jsem mu tehdy nerozuměla.

V dospělosti jsem poznala, že bolest má velký transformační přesah. Ono těžko vůbec chtít tento pól vnímání a fyzického prožívání přijmout, když poselství doby hlásá: “Dělej si dobře. Zůstaň tak. Bolest je zlá a nepřípustná. Nechej to tak.” Přitom právě bolest nás posouvá a jeden nemusí být masochista, aby to chápal a naučil se bolest správně vyhodnocovat.

Přirozeně, každý člověk se cílené bolesti vyhýbá. Nechce jí čelit a i pouhého pomyšlení na ni se obává. “Co když to bude bolet?” Co pak?” Ano, strach z bolesti je mnohdy větší utrpení, než přímý prožitek onoho “to bolí” pak. Kdo bolest vezme tak, jak přišla, posouvá se dál. Bolest je informace. Zkušenost. Která o každém z nás mnohé říká.

Kdo žije každým okamžikem, přijímá, co je, nechvátá v mysli dopředu, ani se netopí ve vzpomínkách, ten ji zvládá. Právě bolest nám totiž připomíná, že jsme lidmi a jsme fyzicky smrtelní. A právě v ní je přesah k tomu, co z nás zůstává.

Kdo chce pochopit, proč něco bolet musí, pochopí i strach. A zažije okamžik prozření – že vše se rodí z neznáma. Stejně jako každý z nás. Zprvu sám pro sebe, čistě pro svůj prospěch, bez ohledu na okolí, zničehonic slyší volání neprobádána. Přijme strach, přijme bolest růstu a promění z neužitečné housenky v nádherného motýla. V tom spočívá zralost, dospělost a přesně takový má bolest význam.