Pribeh brandu
Tvořme spolu

Cesta motýla

Žádná bolest není špatná. Zvykli jsme si ji však takto posuzovat. Ano, nikdy není příjemná, ale… Když něco bolí, tak se to hojí, nebo roste, říkával mi v dětství můj táta. Vůbec jsem mu tehdy nerozuměla.

V dospělosti jsem poznala, že bolest má velký transformační přesah. Ono těžko vůbec chtít tento pól vnímání a fyzického prožívání přijmout, když poselství doby hlásá: “Dělej si dobře. Zůstaň tak. Bolest je zlá a nepřípustná. Nechej to tak.” Přitom právě bolest nás posouvá a jeden nemusí být masochista, aby to chápal a naučil se bolest správně vyhodnocovat.

Přirozeně, každý člověk se cílené bolesti vyhýbá. Nechce jí čelit a i pouhého pomyšlení na ni se obává. “Co když to bude bolet?” Co pak?” Ano, strach z bolesti je mnohdy větší utrpení, než přímý prožitek onoho “to bolí” pak. Kdo bolest vezme tak, jak přišla, posouvá se dál. Bolest je informace. Zkušenost. Která o každém z nás mnohé říká.

Kdo žije každým okamžikem, přijímá, co je, nechvátá v mysli dopředu, ani se netopí ve vzpomínkách, ten ji zvládá. Právě bolest nám totiž připomíná, že jsme lidmi a jsme fyzicky smrtelní. A právě v ní je přesah k tomu, co z nás zůstává.

Kdo chce pochopit, proč něco bolet musí, pochopí i strach. A zažije okamžik prozření – že vše se rodí z neznáma. Stejně jako každý z nás. Zprvu sám pro sebe, čistě pro svůj prospěch, bez ohledu na okolí, zničehonic slyší volání neprobádána. Přijme strach, přijme bolest růstu a promění z neužitečné housenky v nádherného motýla. V tom spočívá zralost, dospělost a přesně takový má bolest význam.